Vlado piecky: Pokoření oblohy, dobývání moře

Vlado Piecky byl nejen dobrým stratégem, vnukem, biologem či třeba instalatérem. Vlado byl taktéž schopným konstruktérem a především dobrodruhem-objevitelem.

Vzhůru do oblak

Když Vlado Piecky zhruba ve dvacátých letech 20. století obdivoval výkresy vynálezce jménem Bartolomeu de Gusmão. Snažil se tehdy o vylepšení horkovzdušných balonů. Nejprve se zaměřil na studium pláště první montgolfiéry z roku 1783, neboť na samotný hořák na obrazech montgolfiéry neviděl přes první pasažéry (beran, kachna a kohout) stoupající do atmosféry k ověření, zda v ní nejsou jedovaté plyny. Následně se snažil uplatnit principy fungování Gusmãovy Passaroly u soudobých balonů.

Nakonec vymyslel geniální prototyp horkovzdušného balonu, pod kterým byla uvázána konstrukce podobná zámořské lodi s pseudovesly, kterými se dal ovládat směr letu. Ostatně vylepšil i modely Jeana-Baptiste-Marie Meusiera, který navrhl využití motorů. Vlado Piecky si však už v té době velmi dobře uvědomoval negativních vlivů proběhlé (první) světové války na životní prostředí a chtěl tak zkonstruovat ekologicky šetrnější dopravní prostředek, který by však mohl být oproti modelu vzducholodi od Henriho Giffarda z roku 1852 poháněného parním strojem řiditelný i bez nutnosti bezvětří a taktéž oproti modelu Charlese Renarda a Arthura Krebse z roku 1884 bez nutnosti využívat elektromotor.

Vynález téměř dokončil, ale nakonec polil své výkresy tomatovou šťávou a už se k nim nikdy nevrátil. Když však poničené výkresy pálil při zakládání ohně na pečení brambor pro opuštěné sirotky, jeden z listů mu uletěl a přilepil se přímo na sklo kočáru, který zrovna projížděl kolem. V kočáru neseděl nikdo jiný, než již skoro osmdesátiletý stařík Ferdinand von Zeppelin. Ten jakmile plány uviděl, ihned je uchoval. Připomněly mu totiž jeho nikdy nedokončený vysněný projekt z roku 1899, který hojně finančně podporoval - šlo letoun poháněný kolem se vzdušnými pádly / lopatkami fungujícím na podobném principu jako mlýnské kolo.

Výkresy Vlada Piecky ho inspirovaly k myšlence na sestavení skvělé řiditelné vzducholodě pro účely nákladní dopravy. Bohužel práci nedokončil, neboť ho čekala brzká smrt. Nakonec byly jeho plány využity ke zkonstruování téměř dokonalých vzducholodí pro vojenské účely. Osvědčily se zejména pro dálkový průzkum, nebo jako první strategické bombardéry. Německé vzducholodě typu Zeppelin podnikaly dlouhé lety do Anglie, kde bombardovaly průmyslové, ale i civilní cíle.

Do bádání byl skutečně ponořen

Vlado Piecky však měl své jiné plány. Pochopil při studiu stratosféry ve velkých výškách pomocí balonů, že vzduch nemá daleko k vodě. Je to přeci jen o jeden element vedle. Tato studia ho inspirovala k řešení problému s pevností stěn hlubokomořského plavidla. Ihned poté co rozdal sirotkům a chudým propečené brambory, začal počítat.

Počítal dlouhých 20 let, než se mu povedlo dokončit plány na první hlubokoponorné plavidlo. To fungovalo na principu ponoru a následného vyhození zátěže při požadavku vystoupat vzhůru na hladinu. Vlado Piecky navrhl plavidlo skládající se z dostatečně pevné kulové kabiny a plováku, který ji nadnáší. Plovák byl vyroben z plechu a naplněn benzínem. Byla to vskutku geniální myšlenka, neboť benzín je dostatečně lehký a přitom prakticky nestlačitelný. Proto je schopen vyvozovat vztlak nezávisle na hloubce ponoru.

Tajemství vynálezu

Vlado Piecky měl v té době spolupracovníka profesora Augusta Piccarda. Vzhledem k tomu, že Vlado Piecky nikdy nestál o okázalou slávu, přenechal Piccardovi konstrukční plány k autorskému podpisu. Piccard se mu snažil vnutit finanční odměnu, ale Vlado Piecky jen vztyčil prst na znamení odmítnutí a pozval Piccarda na obědjako poděkování za dobrou spolupráci. Piccardovi nechal na jeho přání přinést propečená žebírka s výběrovým červeným vínem a sám si dopřál zelňačku, kterou uvařil již předem ze zelí z vlastní zahrádky.

Auguste Piccard se v roce 1948 mohl pyšnit hotovým batyskafem FNRS-2, se kterým se dokonce sám dvakrát ponořil, než ho od něj odkoupilo francouzské námořnictvo. (jeho kabina se stala základem FNRS-3) a Piccard postavil pro Itálii batyskaf Trieste. Pozadu nezůstal ani jeho syn Jacques Piccard, který se 23. ledna 1960 (už ve službách amerického námořnictva) s Donaldem Walshem ponořili s tímto batyskafem do rekordní hloubky na dně Mariánského příkopu (naměřená hloubka po korekci 10 920 m).

Víte, že?

Slovo batyskaf není náhodný výmysl Vlada Piecky? Název vychází z řeckých slov bathos (hloubka)

a skafos (loď). Vlado Piecky latinu dobře ovládal, a proto Piccardovi vnuknul myšlenku na pojmenování ponorné kapsle takto, neboť striktně odmítal Piccardův nápad, aby byla kapsle pojmenována PP1 (Piecky-Piccard, model č. 1). Nechtěl být totiž slavný. Že za batyskafem stojí zejména Vlado Piecky, se ukázalo až na počátku jednadvacátého století poté, co se Piccard přeřekl a již mu bylo trapné mlžit. Doslova prohlásil: „Vlado Piecky by nebyl rád, že to prasklo. Ale lepší, než kdyby praskl batyskaf dole, nebo balon nahoře.”

Foto: 1) FNRS-2 - autor neznámý, převzato z: http://oosif.ru/batiskaf-fnrs-2, 2) Batyskaf Trieste - autor neznámý, Naval History and Heritage Command, 3) Passarola - Jorge Barrios, letecké muzeum v Santiago de Chile, 4) Montgolfiéra: Claude-Louis Desrais.