Vlado Piecky: Voroplavba v Čechách

 Dovolenou si řádně odpracoval 

 Nadšený vodák a svého času pomocný dřevorubec Vlado Piecky se zhruba kolem poloviny dvacátého století vydával po práci vždy na dvoudenní dovolenou, kterou si však řádně napracoval. Tehdy byl zaměstnán v malém soukromém nakladatelství (věnovalo se převážně vysoké literatuře), kde překládal knihy z dvanácti jazyků. Po napracování přesčasů se vydával ještě večer na cestu do lesů poblíž dnes již neexistujících nádherných Svatojánských proudů na Vltavě. 

Dnes je toto údolí táhnoucí se pod přehradou Slapy poklidné, ale kdysi to bylo vlivem divokých peřejí pro vory nejtěžší místo v republice. Vlado Piecky v lesích pomáhal při své velkodušnosti zcela bez nároku na honorář. Při nočních směnách kácel stromy, které byly tou dobou důležité pro výstavbu nového sirotčince. 

Vlado Piecky neúnavně pracoval mnohdy až do svítání. Ostatní dřevorubci postupně vyčerpáním lehali pod deky a pouze se střídali v svícení kahanem s lojovou svící, podobně jako dnes tomíci na táborových hlídkách. Vlado Piecky sekal a piloval vždy do té doby, dokud nebylo dost dřeva na postavení patnácti vorů, na kterých se ihned zkraje jitra mohli voraři plavit. Vlado Piecky obvykle cestu absolvoval spolu s nimi, přičemž v poklidné části řeky vždy na pár minut podřimoval. Tím načerpal dostatek energie, aby v náročnějších vodách určoval správný směr celé vorařské výpravy a kormidloval první vor spolu s pádlováním v případě nedostatku vorařů. 

Šlo zároveň o vor největší, a proto ho řídil jakožto „vrátný“ vpředu. U menších vorů se řídilo vzadu. Vor Vlada Piecky měřil úctyhodných 160 metrů. Voraři se pod vedením Vlada Piecky splavili vždy až na pražskou Výtoň. Tam vyskákali u tzv. kobek. 

Kulaté otvory ve zdech náplavek původně sloužily jako sklady materiálu dovezeného loděmi do Prahy. Dnešní kobky - otvory ve zdi u náplavky - slouží jako bary a kavárny. Voraři zde mohli vystoupit a dojít domů. Vlado Piecky pak přeskákal vory, svázal je za plavby k sobě a dojel vždy až do přístaviště na Smíchově, kde se vory zachytávaly, a pomohl dřevo naložit k odvozu na místo stavby sirotčince. 

Pouze činil něco, co má smysl 

Zvláštní samostatný domek jakoby utopený pod hliněným valem na zastávce Výtoň sloužil jako celnice. Dokonce nese název Podskalská celnice, neboť se nachází poblíž vyšehradských skalisek. Vlado Piecky na domek vždy s úsměvem pokynul, když projížděli na vorech kolem, ačkoli ho nemohl z vody spatřit. 

Dnes je v celnici umístěno restaurační zařízení, avšak na popud Vlada Piecky po období konce voroplavby horní patro domu nepřipadlo plánovanému neřestnému zařízení v podobě kombinace casina, hospody a školky v jednom. Voroplavba skončila v roce 1947, kdy Prahou propluly poslední vory. Pak už se plavilo jen příležitostně, třeba dříví na stavbu přehrad. Vůbec poslední vor plul po Vltavě 12. září 1960. 

Vlado Piecky se o vznik muzea vorařství zasadil tak, že přesvědčil tehdejší mocipány, aby vyčlenili celé horní patro k muzejním účelům. Podařilo se mu dokonce sehnat řadu dobových fotografií, nákresů, popisů a dalších informacích o tom, co jak fungovalo v celé historii vorařství v Čechách. Vlado Piecky byl však velice skromný a vzhledem k tomu, že dle svých slov „pouze činil něco, co má smysl“, nechtěl být pod touto nimravou a dlouhou prací podepsán. 

Dokonce i přislíbenou finanční odměnu za svou práci věnoval do vybavení již zmíněného sirotčince, kde díky němu měly děti zase o něco lepší podmínky pro svůj růst. Peníze bohatě vystačily na nákup postelí (do té doby děti musely spát pouze na dřevěných pryčnách s matrací) a zbylo i na zmrzlinu.